Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podivné příměří - část 2.

29. 11. 2007
 

Obrazek

 

Podivné příměří - část 2.



"Bylo to takhle.. Čekal jsem až si budu stoprocentně jistý, že spíš
a pak jsem chtěl jít povědět Carlisleovi co máme v plánu, aby si
nedělali zbytečné starosti. Když jsem se opatrně dostal z tvého
sevření a zamířil si to ke dveřím, uslyšel jsem jak voláš mé jméno a
myslel si, že jsem tě vzbudil. Pak jsem si ale všiml že jen zase
mluvíš ze spaní a tak jsem šel." úsměv si pohrával s koutkem jeho úst
a já zčervenala jako rajče.
"Když jsem utíkal domů všiml jsem si kymácející se postavy na
kraji lesa. Říkal jsem si, že je to jen nějaký opilec, který se dostal
daleko od města. Spomalil jsem a pak..." dramaticky se odmlčel, což mě
šíleně vytáčelo.
"A pak jsem jich uviděl víc. Bylo mi jasné že to nejsou žadní
opilí turisté.." chtěl pokračovat, ale Embry mu do toho zkočil.
"Jasně. Jasně to už jsme slyšeli. Ale jak jsi poznal, že to nejsou
turisté jsi nám ještě neprozradil."
Edward chvíly rozvažoval svou odpověď.
"Necítil jsem pach, nebo vůni. Jak chceš." konstatoval s úsměvem.
"A Bella to neslyšela, takže bych byl rád kdyby jsi mě
nepřerušoval. Díky. No takže, kde jsem to zkončil? Á, už vím.
Takže mi bylo jasné, že to nejsou žádní turisté, a co víc, že to nejsou
ani lidé. Ale nevěděl jsem co přesně jsou zač a tak jsem se je rozhodl
špehovat. Tiše jsem šel za nimi a sledoval jejich pohyby, chování a v
tom mi došlo, že neslyším ani jejich myšlenky, jakoby snad ani
nemysleli. Bylo jich asi osm nebo devěd a všichni se mi zdáli takoví
bez života.
A pak jsem si uvědomil co mi celou dobu připomínají. Připomínali mi
postavy z Carlisleova vyprávění.
Vyprávění a o nemrtvých." chvíli počkal než jsem srovnala svůj výraz.
"Před mnoha lety mi vyprávěl, že každá dvě staletí v určitém
čase, v určité době, vylézají mrtví z hrobu, aby naplnili svět
hrůzou. Že se to děje jen v oblastech, kde se běžně vyskytuje
nadpřirozeno." ztišil hlas a rozhlédl se po místnosti, když se střetl
s několika rozhněvanými pohledy pokračoval.
"Myslím, že tady je nadpřirozena víc než dost. A taky, že jsou to
přes dvě staletí co se údajně ukázali naposled.
No a jak jsem je sledoval, neuvědomil jsem si, že jsem překročil
hranici. A poté mě oni " řekl to slovo s opovržením "našli a po
krátké slovní potyčce zajali."
Jasně, mohli jsme si to hned tam rozdat, ale to jsem nechtěl. Říkal jsem
si, že by jsi z toho nebyla nadšená. A to samé napadlo i Jacoba. A
tak, protože neměli žádné důkazy, že bych někoho kousnul rozhosli se
mě ušetřit." dokončil svou řeč a mně se dral z úst hysterický výkřik.
Všichni ostatní se zdáli jeho vyprávěním znudení, už si ho vyslechly a
zřejmě z toho nevěřili ani slovu, ale já ano. Já, už i tak až po uši
ponořená v mýtickém světě, jsem jeho slovům uvěřila.
Uvěřila a najednou toho bylo na mě moc.
Upíři. Vlkodlaci. A teď ještě nemrtví??
Jak se mi hlavou výřily myšlenky, uviděla jsem před sebou strop, cítila
jak se mi podlamují kolena a jak se dusná místnost točí dokola.
Omdlela jsem.
Zdál se mi úžasný sen.
Byla jsem s Edwardem na jachtě. Loď se jmně houpala na vlnách a my si
užívali slunečních paprsků. Slunce se odráželo od jeho kůže, lehký
vánek si pohrával s jeho vlasy. Jeho ruce byly stejně dychtivé jako
včera v noci a rty si nárokovaly celé mé tělo. Obloha krásně modrá s
drobnými obláčky, které líně pluly po nebi.
"Bello? Bello?" ozval se u mého ucha překrásný, ale vystrašený
hlas. Nechtěla jsem opustit sen, ale Edward se o mě bál a já jsem na
něj musela být hodná.
Otevřela jsem oči a uviděla jeho obličej, kousek od mého, plný úlevy.
"Promiň. Už zase" zašeptala jsem s výčitkou. Chvilku mi trvalo
uvědomit si důvod mého omdlení a kde to jsem. Jako blesk z čistého
nebe mě zasáhla realita. Rychle jsem zvedla hlavu a viděla obezřetné
tváře všech okolostojících.
"Když jsme na tebe mluvili my, tak ses neprobírala" promluvil
dotknutě Jacob.
"A tak jsme ho odvázali, ale drž si ho na uzdě nebo.." zavrčel.
Edward po něm šlehl pohledem a pomohl mi vstát. Ruku mi ovinul kolem
pasu a otevřenými ústy mě políbil a krk. (Byl to jeho osobní vtip k
vlkodlakům a hlavně k Billymu, kteří v ten moment stáli jako
připrazení a jemu se po obličeji roztáhl šibalský úsměv.) Mé rovnováze
to ale zrovna nepomohlo. Když jsem zavrávorala postavil si mě raději
před sebe a opřel o jeho tělo a pažemi mi ovinul hrudník. Připadala
jsem si jako štít a asi to tak i vypadalo, ale on se jen bál, že bych
mohla znova upadnout.
Jakeův obličej se přitom zhroutil do bolestivé masky a na očích bylo
vidět, že je ztracený ve vzpomínkách. Celé jeho tělo se začalo
otřásat. Edward přede mnou okamžitě zaujal ochrané postavení. Ostatní
se snažili Jaka uklidnit.
"Klid. Jaku, klídek." uklidňoval ho Embry. Jacob se pomalu zklidnil, ale na obličeji mu maska zoufalství zůstala. Vyděsilo mě když jsem si
všimla, že Edward se tváří stejně. Nejspíš poslouchá jeho myšlenky a
ten nečekaný splín přešel i na něj.
"Takže.." začala jsem abych všechny dovedla od rozutíkaných
myšlenek zpět na hlavní téma.
"Ty říkáš, že se nám po lesích potloukají oživlé mrtvoly?"
"Ano"
"A co dokáží? Chci říct mají nějaké schpnosti?" začal se mi třást hlas.
"To nevím. Carlisle bude vědět. Ale řekl bych, že nemají rychlost
jako já, nebo oni" ukázal na smečku a pohladil mě po vlasech "nebo sílu."
"Jsem rád, že jsi ohledně nás dobře informovaný." vyštěkl Jacob jak
ho Edwardovy dotyky na mém těle přiváděly k šílenství.
Ignorovala jsem ho, i když jsem měla srašný pocit sama z sebe.
"A co si myslel, když jsi říkal to o té hrůze?"
"To znamená, že přinášejí hrůzu do života lidí." na slovo lidí
kladl důraz "Lidé se jich bojí, protože jsou jejich potravou."
"Hmmm. Tak to máte hodně společného." rýpnul si Jared.
Edward předvedl své lovecké zbraně v plné kráse při hrozivém zavrčení.
"Uklidněte se " vložil se do celé věco Billy.
"Jestli říkáš pravdu, tak to co nám tady vykládáš by mohla být
pohromou pro celé naše město. Nevím, vážně nevím zda ti máme věřit
něco tak strašného." jeho moudrý hlas byl plný pochybností.
"Já mluvím pravdu."
A právě ve chvíly, kdy dořekl větu něco tvrdého narazilo zvenku do
dveří. Vykřikla jsem leknutím a také všichni se otočili po směru
zvuku. Edward mi okmžitě přikryl ústa, aby ztlumil můj jekot.
A další náraz, tentokrát do okna. Okno se třístěním rozbilo. Dírou do
vnitř se protáhla..ruka?
"Ale ne." v Edwardově hlase byla hmatatelná změna tónu.
"Jsou tady." vysvětlil, když na něj všichni udiveně zírali.
"Chceš tím říct, že mrtví vážně vylezli z hrobů a teď chtějí
požírat lidi?" vykoktala zděšeně Emily. Její břicho, jak jsem si všimla
až teď, se hodně zvětšilo. Musí to být pořádná zátež takové dvojčata.
"O tom se vás snažím přesvědčit už několik hodin."
"Co budeme dělat?" vrhla se Samovi kolem krku. Sam ji jemně políbil, aby rozehnal její děsi.
"Jsme silnější než oni." otočil se na smečku, aby viděl odpověď v
jejich očích.
"Ale musíme najít úkryt. A ty..." otočil se na Edwarda "Necháme tě
jít, ale příště ať tě tu nevidím. A dostaň Bellu rychle odsud. Dokážeš
to?" skouzl očima ke mně a zpět na Edwarda.
"Myslím, že ano." odmlčel se a jeho stiskl mě silněji "Ale obávám
se, že vy ne."
Další rána do okna. A rozbité sklo se rozsypalo po zemi.
"Ne!" vyjekla Emily, která se začala neovladatelně třást.
"Co tím chceš říct?!" zařval na něj Sam, když si začal uvědomovat
celou realitu.
Ostatní promýšleli v tichosti plány. Ale obličeje měli stále bledší a
bledší jak nemohli na nic přijít.
"Chci tím říct, že vy se musíte změnit, aby jste byli silní jako
já. A navíc máte s sebou těhotnou ženu a chromého důchodce." podívala
jsem se soucitně na Emily. Chudák holka, má naprosto zničené nervy.
"Nebudete mít šanci je přemoci, najít úkryt a dostat své lidi do bezpečí"
Bum. Bum. Celý domek se začal otřásat stejně jako předtím Jacob.
"Čas se krátí. Přemýšlej rychle."
"Co teda navrhuješ?" začal si Sam připoustět Edwradovy slova.
"Já, ty a Jacob půjdeme první. A budeme je držet dál. Ostatní je
vezmou mezi sebe a dovedou je do auta. Dva se pak přidají k
nám. Jakmile budou z dohledu vydáme se za nimi a ty příšery necháme
tady. Já vás povedu a Bella bude navigovat je."
"A kam že nás to povedete?" zeptal se Sam jak promýšlel pro a
proti Edwardova plánu.
"K nám. K nám domů. Je to nejbezpečnější místo, které mohu navrhnout."
Vlkodlaci se začali nervózně ohlížet jeden po druhém a nakonec
pohlédli na Sama.
"A proč si myslíš, že to bude u vás bezpečnější než kdekoli jinde?"
"Jsme dobře vybaveni. Uvidíš. Věř mi, když je to dost bezpečné pro
mou lásku" významně se mi podíval do očí "bude to dost bezpečné i pro
vás."
"Tak dobře." vydechl Sam nejistý svou volbou.
"Jaku změníme se až opustíme dům. Pro jistotu." zadíval se Emilynu
zjizvenou tvář. "Quile a Paule vy se změníte až budou v autě. Embry, Jarede vy budete poslouchat Bellu. Nakonec se všichni sejdeme u
Cullenových. Rozumíte?" Vlci souhlasně přikývli.
"Moc se mi to nezdá" vložil se do věci Billy.
"Podívejte Billy, jestli chcete všechny ohrozit, tak si to udělejte
po svém." nervil Edward.
"A jak" zaleskly se mu oči podezřením "si můžeme být jisti, že
nebudeme v ohrožení, když vlezeme do upířího doupěte?" Pocítila jsem
iracionální touhu jít a vrazit Billymu za to jak se k němu chová.
"Jak si můžeme být jisti že to není past?" Všechny oči se napjatě
přesunuli na Edwarda.
"Jestli by to byla past" usmál se nad tou představou "odehrál by se
v našem domě hrozivý masakr. Ale nemusela by to být krev vaší
strany, která by byla prolitá. Jste přece jen vlkodlaci a zabíjet upíry
máte v popisu práce. Spíš já bych se měl bát, že vás zavedu domů"
"To máš pravdu" zasmál se výhružně Paul.
"A proč to teda dělaš?" zeptal se zmatené Sam.
"Dělám to kvůli tomu, že vám něco dlužím."
"Dlužím vám za to, že jste mi dohlédli na Bellu když jsem byl
pryč." dodal když na něj nechápavě zírali a vděčnost v jeho hlase byla
hmatatelná.
"Přesto, nemysli si, že jsme zasi tak slabí, aby se neprolila
krev i z vaší strany." otočil se na Paula.
"Ale nechtěl bych, aby tady vaše těhule" usmál se nádherným
úsměvem na Emily "a Bella byly u toho, když se naše síly
střetnou. Takže mi musíte věřit. Už není čas na promýšlení všech
variant."
A měl pravdu. Dveře už nevydržely nápor útoku a rozletěly se na třísky.
Edward se rozeběhl a srazil první vetřelce na zem. Sam a Jake okamžitě
vyběhli za ním a v jednom ladném skoku vybuchli a s řevem se
rozeběhli proti dalším nemrtvým.
Ostatní kolem nás, slabých lidských bytostí, sestavili obranou
pozici. Když jsem nad tím tak přemýšlela v celém městě nemohli najít
zranitelnější svěřence. Těhotná žena se kterou mlátí hormony, chromý a
trochu senilní stařík a jako třešnička na dortu neohrabaná, až to
hraničí s postižením, slabá, katastrofy přitahující holka.
Zahlédla jsem Edwrda jak se pere se skupinou nemrtvých a přitom se
tesáky ohání po dalších, rudohnědého vlka Jacoba jak pomáhá Edwardovi a Sama jak drží další dál od nás. Je to neuvěřitelné je všechny vidět
bojovat na stejné straně. Bylo to jako dívat se na živé obrazy historické mytologie.
Rychle jsem vklouzla na zadní sedadlo společně s Emily a Billym. Emily
se dál neovladatelně třasla a já přemýšlela jaké to pro ni musí být.
"Tak kudy Bello? Bello?" řval na mě Embry a mě vytrhl z myšlenek.
"Jeď na sever a pak zahni do leva, až ti řeknu. Teda
asi." nedokázala jsem si přesně vybavit kde jsem.
"Jak to myslíš, asi?
"Nejsem si jistá " ale najednou se před autem vynořila smečka vlků
v čele s Edwardem.
"Jeďte za námi" zakřičel Edwrard.
Auto jim nestačilo i přes to, že jsme z auta tahali co se dalo.
Najednou jsem poznavala les kolem nás.
"Jsme tu." prohlásila jsem s uspokojením když Embry zahnul na
louku před domem. Emily se konečně přestala třást jak udiveně zírala
na dům Cullenových. Nejen ona, ale i ostatní zírali na tu stavbu s
otevřenou pusou. S chichotáním jsem otevřela dveře a zhluboka
vdechovala atmosféru tohoto místa. Přemýšlela jsem si přitom, jaký
výraz jsem asi měla já když jsem dům viděla poprvé. Za mnou vystoupila
Emily a pak Embry a Paul, kteří museli vzít Billyho na ruce, jelikož
vozík nechali u Emily.
Paul, Quil, Jacob a Sam se už změnili zpět a spolu s Edwardem na nás čekali.
"To bych nečekal " slyšela jsem šeptat Sama Emily, kteří šli hned
za mnou a Edwardem. Edward se jen usmál a pobídl i ostatní, aby šli.
Jejich údiv se ještě prohloubil, když nejistě vešli do domu.
"Já vím, že jste si takhle nepředstavovali 'upíří doupě' " citoval
Billyho hrubým hlasem "ale nemáme čas na společenské
tlachání." dokončil řeč a ukázal na židli pro Billyho.
V tom už se před námi začali postupně vynořovat upíři.
Jako první přišla Emily. V náručí na talíří nesla čerstvě napečené
sušenky. Když zvedla své okrové oči k nám a spatřrila koho jsme si
přivedli, upustila talíř a sušenky rozsypaly po zemi mezi úlomky skla.
"Esme? Co se děje? Edwarde, Bello? Jste to vy?" přicházel jako další
na scénu Carlisle. Hned za ním se vynořili Emmett s Rosalií a jako
poslední Jasper s Alicí. Alice držela v ruce nějaký papír a něco
říkala Jasperovi. Napadlo mě, že Alice měla vidění a proto všichni
vyšli z kuchyně, která se využívala jen k takovýmto událostem.
"Alice měla vidění, ve kterém byla skupina vlkodlaků s nějakým
mužem a ženou. Asi něco chastají, ale..." potvrdil Carlisle mou
intuici, ale jakmile nás spatřil jeho slova utichla jako letní
bouře. Všichni nově přicházející se zastavili ve stejný okamžik. Byli
zřejmě tak ztraceni v myšlenkách nad Alicinou vizí, že si ani nevšimli
všech okolností.
"Edwarde?!" zahřměl Emmett. "Co si ksakru o sobě myslíš? Dovedl jsi k
nám domů nepřátele? Copak tě už život s námi nebaví, a tak se nás
chceš zbavit?!" vystupovaly mu šlachy jak hněv narůstal. Rosalie se
ztáhla připravená na obranu. Alice se jen rezervovaně dívala a Jasper
kolem nás rozprostřel atmosféru míru. Carlisle si udržel klidnou
masku. Sam vyspoupil jako mluvčí..
"Přišli jsme v míru. Nechceme bojovat."
"Pozval jsem je sem, jelikož venku je větší nebezpečí. Je to
douhá historie. Alice, potřebujeme kryt." významně se na ni
podíval. Okamžitě vyskočila, proběhla kolem nic netušících vlků a
naťukala něco na klávesnici na zdi. Déjá vu?
Přes skleněnou stěnu se neslyšně stahli těžké kovové rolety. V tu
chvíli vlkodlaci pochopili o čem to Edward předtím mluvil.
"Měli sloužit hlavně na ochranu před vlkodlaky." poznamenal Emmett nad jejich šokovanými výrazy.
"Edwarde. Myslím, že nám dlužíš vysvětlení." promluvil Carlisle
jak si prohlížel jeho otrhané oblečení, chromého důchodce, těhotnou
dívku, přerostlé puberťáky, kteří se mění ve vlky a mě mezi němi.
"Vše vysvětlím. Měli bychom se však posadit, je to dlouhý příběh..."